PhDr. Eva Hahnová
V době Hitlerova převzetí moci v lednu 1933 byla DNSAP nejsilnější německou politickou stranou v ČSR. Poté se sama rozpustila, protože o její činnosti jako páté koloně hitlerovského režimu a jeho velkoněmeckých cílů již tehdy nebylo pochyb a jednalo se o jejím zákazu. Její vedoucí politici se postarali o založení náhradní strany, do jejíhož čela vybrali spoluprací s DNSAP nezkompromitovaného učitele tělocviku z Aše. Touto náhražkou se stala Sudetoněmecká strana, jejíž vůdce Henlein tedy nevděčil za svou popularitu vlastním politickým úspěchům, hospodářské krizi či chybám československých politiků, jak se často dočítáme dokonce i v odborné literatuře. Zatímco vůdčí představitelé sudetoněmeckých nacistů, mj. i Rudolf Jung, uprchli do Německa a pokračovali odtamtud ve své protičeskoslovenské agitaci, sklidil Henlein "úspěchy" jejich neúnavného dlouhodobého působení při volbách roku 1935.
Henleinův úspěch byl výdobytkem DNSAP. O tom zanechal sám četná svědectví stejně tak jako o úvahách zakladatelů Sudetoněmecké strany. Poté, co ho prý" vůdci DNSAP vyzvali, aby převzal vůdcovství sudetoněmectva", byl konfrontován s velkou otázkou: "Měla by být nacionálněsocialistická strana nadále činná v ilegalitě, nebo by se mělo hnutí navenek maskovat a vést svůj boj za sudetoněmecké sebeprosazení a přípravu na návrat do Velkoněmecké říše legálními prostředky?" Rozhodnutí padlo jak známo ve prospěch alternativy druhé a Henlein později vzpomínal plný hrdosti: V průběhu několika málo let se prý sudetoněmectvu podařilo rozvrátit vnitřní stabilitu Československa tak hluboce, že stát dozrál k likvidaci ve smyslu vznikajícího nového pořádku na evropském kontinentě. Podařilo se to prý jen díky tomu, že se celé sudetoněmectvo hlásilo k nacionálnímu socialismu. 20
Podobně se vyjadřovali i Henleinovi spolupracovníci a příznivci, např. později známý politik vyhnaneckých organizací v SRN Franz Höller (1909-1972): Když se mluvilo o národní jednotě, všichni posluchači prý věděli, že byla míněna jednota v duchu nacionálněsocialistického světového názoru; a když se mluvilo o vůdcovství, všichni prý věděli, že šlo o Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Že duchem nacionálního socialismu byly prodchnuty veškeré akce Henleinova hnutí, prý věděl každý, kdo se jich účastnil.21
Stejný dojem měli i kritičtí pozorovatelé, a proto narážela Sudetoněmecká strana na rezolutní odpor i mezi příslušníky německé menšiny v ČSR. Právě ti tehdy varovali před tzv. sudetoněmectvem a poukazovali na jeho spojitost s nacismem v Německu nejintenzivněji, jak dokládá např. pražský německý deník Sozialdemokrat z 30. let. Výpovědi jak Henleina, tak i jeho kritiků o roli nacismu v první republice byly po válce potvrzeny nesčetnými dokumenty a studiemi. Zdánlivě náhlý obrat Sudetoněmecké strany proto nebyl obratem, nýbrž veřejným přiznáním vlastního kréda jejich nositelů.